Jdi na obsah Jdi na menu
 


ÚvodObrazek
Z divokých koní pouze kůň Převalského přežívá v divoké formě. Představuje spojovací článek mezi původními koňmi a současnými plemeny. V předhistorických dobách žil ve východoevropských a středoasijských stepích na východ od 40° východní šířky (prochází Rostovem na Donu). Tady probíhala hranice mezi rozšířením kertaga a tarpana, ale podle Gmelinova pozorování se oba druhy prolínaly...

Název
Kertag, Kůň Převalského

Znovuobjevení divokého koně
Objevení, vlastně znovuobjevení asijského divokého koně obestírá záře dobrodružství a romantiky. Zoolog J.S. Poljakov pojmenoval tento druh Equus przewalskii podle objevitele, tehdy plukovníka, později generála carské armády Nikolaje Michajloviče Przewalského. Przewalskij několikrát procestoval neznámé oblasti na hranici Mongolska a Číny a již v r. 1875 viděl poblíž jezera Kuku-nor stáda divokých koní. Sám však žádného neulovil. Teprve v roce 1878 dostal od velitele vojenské stanice Zajsan v pohoří Tarbagataj Kyrgyzy uloveného mladého koně a jeho kůži a lebku poslal do Petrohradu. Misní lidé nazývali oblast, ve které byl r. 1637 chycen divoký kůň a darován mandžuskému císaři, Tachijn Šar nuruu (Hory žlutého koně) nebo Tachijn us (Voda divékého koně), tachi nebo taki (tage) je jen jiné označení kertaga. V Pertohradu byl tento koník zprvu považován za tarpana, teprve po dvou letech zjistil Poljakov, že jde o vědě dosud neznámý druh a popsal jej. Nikolaj Przewalskij nebyl přírodovědec, natož zoolog. Byl to zkušený cestovatel, kartograf a zeměpisec ve službách armády a pro carské Rusko cenný průzkumník, který podobně jako britští vojáci té doby popisoval divoké neznámé kraje z vojenského hlediska. Střední Asie měla nesmírný význam pro ruskou říši, ale také pro Brity neustále se obávající ruské invaze do Indie, této významné britské kolonie. Obě světové velmoci se pečlivě hlídaly od Kavkazu na západě až po Tibet a Čínu a snažily se místní vládce získat na svou stranu. Cestovatelé jako Przewalskij byli spíše vyzvědači a diplomaty - mapovali terén pro budoucí vojenské operace. Przewalskij, který s vládní podporou zkoumal Mongolsko a severní Tibet, měl hlavně vojenské úkoly. Jako zanícený lovec, pozorovatel přírody a přítel mnoha ruských přírodovědců však nezapomínal na přírodovědecké sbírky. Proto se také stal objevitelem kertaga. O existenci stád divokých koní věděli Evropané již dříve. Například anglický přírodovědec, plukovník Hamilton Smith, popsal stáda kertagů už v roce 1814 a publikoval své pozorování v časopise Jardine´s Naturalist´s Library. Nepojmenoval však toto zvíře a nedovezl dokladový materiál, proto platí Poljakovovův popis.Obrazek

V roce 1889 zorganizovali ruští přírodovědci, bratři Grum-Gržimajlové expedici do Džungarska, na okraj pouště Gobi, a tam jako první Evropené ulovili čtyři divoké koně. V roce 1898 pak ulovil N.I. Assanov osm hříbat a čtyři starší koně. Hříbata však uhynula, Assanov v příštím roce pochytal další - hřebečka a sedm klisniček. Na jaře došly 4 klisny z tohoto úlovku do aklimatizační stanice Askania nova - první divocí koně, kteří dorazili do Evropy. S nimi ulovený pár byl darován carovi, a ten hřebce Vasku předal rovněž do Askánie. Následovaly pak další expedice, nejprve pro Falz-Feina a později pro Karla Hagenbecka, obchodníka se zvěří z Hamburku. Z transportu v r. 1901 pocházeli i koně, kteří v Praze dali základ chovu tohoto zvířete v zajetí. Z 28 zvířat byla část prodána do Anglie vévodovi z Bedfordu, část do Ameriky, ale většina dnes žijících koní Převalského se narodila v Praze - je to už více než 300 hříbat.


Divoký kůň mizí z volné přírody
Ještě ve 40. letech 20. století se zdálo, že o osud koně Převalského není třeba mít obavy. Podle mongolského zoologa D. E. Dagvy bylo možno v té době v oblasti Chonin Usan Gobi v jihozápadním Mongolsku potkat padesáti až stohlavá stáda divokých koní. Profesor ulánbátarské univerzity D.E. Cevegmid sděloval, že v okolí jezera Alag a na hřebenech pohoří Tachin Šar-Nuru i Bajtak Bogd nebyl kůň Převlaského roku 1950 žádným mimořádně vzácným zvířetem.

Několik dalších literárních údajů bylo však varujících. Například ten, že areál rozšíření divokých koní se neustále zmenšuje nebo že poslední koně ve volné přírodě byli odchyceni v letech 1942 - 1947...Obrazek

V 50. letech došlo opravdu k dramatickému snížení stavu divokých koní. Stali se tak vzácnými, že o každém jejich zastižení máme již víceméně přesné záznamy. Poslední koně ve volné přírodě byli pozorováni roku 1968 - jednalo se o o klisnu s ročním hříbětem a dospělého hřebce a další dvě hříbata...


Plemenná kniha
Plemenná kniha koní Převalského vznikla jako reakce na rychle se snižující stav těchto zvířat ve volné přírodě a na jejich překvapivě malý počet v zajetí. Hlavním úkolem knihy bylo podchytit všechny divoké koně, kteří se kdy objevili v lidké péči, a sestavit jejich genealogii. Kniha ale zároveň měla i zvýšit bezprostřední zájem o ohrožený druh, poskytnout dokonalý přehled přes celosvětový chov, a tím usnadnit tehdy pouhým 14 chovatelům i účinnou spolupráci při reprodukci svěřených zvířat.

Záměr se neminul účinkem. Již sama prvotní dotazníková akce vyburcovala chovatele natolik, že během pouhých čtyř let (1956 - 1959) počet divokých koní v zajetí stoupl téměř o 50% - ze 41 na 59 jedinců a rychle se i nadále zvyšoval.

Plemenná kniha je zpracovávána na podkladě centrální kartotéky, která byla založena a průběžně se doplňuje v pražské ZOO. Obsahuje rodné karty jednotlivých divokých koní. Na přední straně nalezneme bližší údaje o daném jedinci, na zadní straně jsou uvedeni jaho předci do třetí generace a všichni jeho potomci se základními údaji a druhým rodičem. Nedílnou součástí celosvětové kartotéky koní Převalského je fotoarchiv. V něm se soustředí co největší počet fotografií jednotlivých zvířat. Fotoarchiv má sloužit jak pro přímou dokumentaci, tak jako pojistka proti případné záměně zvířat při transportech.

Samotná plemenná kniha je rozdělena do několika kapitol. Obsahuje seznam koní narozených v předchozím kalendářním roce, potraty i mrtvě narozená hříbata a změny v celosvětových chovech. Největší část knihy tvoří soupis všech žijících koní Převalského k 1. lednu roku vydání publikace.

Roku 1997 registrovala plemenná kniha téměř 3000 jedinců chovaných v letech 1899 - 1996 v lidké péči. Od roku 2001 je plemnenná kniha jako jediná na světě dostupná i na internetu. Na přelomu tisíciletí žilo v lidké péči asi 1600 divokých koní, když v roce 1956 jich bylo pouhých 41!Obrazek


Zachránci koně Převalského
Chceme-li se seznámit alespoň ve stručnosti s historií celosvětového chovu divokých koní, musíme se vrátit o více než století zpátky a sledovat jej již od prvních importů těchto zvířat. Soustředíme se především na období do konce druhé světové války a na zahrady, které se na záchraně divokého koně podílely rozhodujícím způsobem. Z 54 jedinců divokých koní (24 hřebců a 30 klisen), kteří byli dovezeni čtyřmi transporty v letech 1899 - 1903 do evropských zajetí, jen dvanáct zanechalo po sobě hříbata a stalo se tak na šesti stanicích: Askania Nova, Halle/Saale, Gooilustu, Chincinnati, Paříž, New York.

Tak vzniklo šest skupin, při tehdejších komunikačních možnostech téměř izolovaných, které se staly základem chovných linií. Nejproduktivnější byl pochopitelně chov v ukrajinské stanici Askania Nova, patřící baronu Falz-Feinovi. Ten měl od počátku jako jediný k dispozici dvě chovné klisny a hřebce Vasku. V průběhu 35 let se v Askanii narodilo 40 hříbat. Do pražské ZOO se koně Převalského dostali zásluhou Františka Bílka. Ten v letech 1921 a 1923 zakoupil dvě klisny a hřebce. Mladší z klisen uhynula a pár Ali a Minka však zplodil čtyři hříbata. Tři z nich odešla do Mnichova. V létě 1932 byli Ali a Minka přestěhováni do nově otevřené ZOO v Praze, kde se jim příští rok narodil 5. potomek, budoucí chovná klisna Heluš. Po úhynu Aliho získala ZOO z Washingtonu hřebce Horymíra. Ten měl s Minkou tři hříbata, z nichž Uran byl po mnoho let úspěšným hlavním hřebcem pražského chovu. Druhá světová válka měla na chov koní Převalského velmi nepříznivý dopad. Po roce 1945 velikost celé populace v péči člověka klesla pod 40 jedinců. Vyhynuly celé chovné linie, přičemž z genetického hlediska musíme nejvíc litovat tzv. staré askánské linie. Zůstaly jen dvě ZOO, které měly k dispozici chovné skupiny a to pražská a mnichovská. Obě zahrady si byly vědomy svého poslání a snažily se o co největší reprodukci bezprostředně ohroženého druhu. Velkým přínosem pražského chovu se stal hřebec Bars, syn Orlice III., poslední klisny odchycené z volné přírody. Působil u nás v letech 1965 - 1984 a zplodil 56 hříbat.Obrazek

V současné době se chovem koní Převalského zabývá mnoho chovatelů. Nějvětší chovné stanice jsou: Askania Nova (Ukrajina), Bekesbourne (Velká Británie), Calgary (Kanada), Dubbo (Austrálie), Front Royal (USA), Kolín nad Rýnem (Německo), Marwell (Velká Británie), Mnichov-Hellabrunn (Německo), Praha (ČR), San Pasquial (USA).


Popis a charakteristika
Kůň Převalského se od svých zdomácnělých potomků liší údajně počtem chromozomů - divoký kůň má 66, kdežto domácí 64. Na pohled se liší těžkou hlavou bez kštice, stojatou hřívou, rostoucí až za ušima a zvláštním ožíněním ohonu. V přírodě je to svěřepé a bojovné zvíře, které se dvakrát ročně stěhovalo za pastvou a vodou.

V kohoutku měří průměrně 132 cm, srst má pískové barvy, černé nohy, často se zebrováním a velmi nápadný úhoří pruh na hřbetě. Žíně hřívy a ohonu jsou také černé, břicho krémové. U kertagů se vyskytuje zbarvení plaváků, hnědáků a rovněž isabel. Někdy se i na plecích objevuje černý pruh, který se hřbetním vytváří "oslí kříž". Typickým znakem všech divokých koní je stojatá hříva, dlouhá jen asi do 20 cm. Domácím koní hříva narůstá do mnohem větší délky a spadá obyčejně na jednu stranu krku. Žíně divokých koní jsou také mnohem hrubší a nevytvářejí kštici. Na horní části ohonu rostou žíně krátké, asi jako u muly, v dolní polovině dlouhé a hrubé. Dlouhá a těžká hlava má u klisen profil rovný, hřebci mívají mírný klabonos. Oči jsou nasazeny vysoko, blízko uší a mají mandlový tvar. Srst kolem očí a huby je mnohem světlejší než na těle. Hřbet je rovný jako u oslů, zeber nebo kulanů a nemá zřetelný kohoutek. Kůň Převalského je nepochybně pravý, kabaloidní kůň. Znaky podobné oslím vyplývají ze společného původu. Základem proslulého chovu převalských koní v našich zemích byla iniciativa prof. PhDr. MUDr. F. Bílka, který dovezl v roce 1922 do ČSR jednoho hřebce a dvě klisny z Hall n. Sálou a vytvořil tak základ pozdějšího chovu koní převalského v pražské ZOO


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář